Rubrika: Všehochuť

Je sobota 29. 2. 2020 odpoledne. Věrka se dala do velkého třídění. Vyházela obsah skříně. Vytřela police. Začíná věci komínkovat. Použitelné, na vyhození a nevím. Je upachtěná, zpocená a zaprášená. Jak to při úklidu bývá.

Jaša, nadšený filmař a fotograf, se chystá na natáčení vystoupení jazzového kytaristy Milana Kašuby. Film s rozpočtem 0 Kč. Resp. je to iniciativa Jaši. Chce s sebou vzít dvě kamery – jednu na celek, druhou na detaily. Trochu pozdě si uvědomuje, že kamera na celkový záběr bude sice nehybně stát na stativu sama, ale někdo ji musí obsluhovat. A pohlídat, aby do ní kolemjdoucí divák nekopl. Syn ani dcera nejsou doma. Osvědčená kamarádka se nachází na druhém konci republiky. Listuje pamětí, kdo by mohl mít čas? Kdo není zaměstnaný rodinou? Kdo je volný? Vzpomene si na známou z Vánočního večírku. Zpívá s kapelou. Má ráda hudbu, snad by ji koncert zajímal! Jak se jenom jmenovala? Nemá na ni žádný kontakt. Volá mě.

V 16.30 najdu zmeškaný hovor od Jaši. Volám zpět.

„Prosím Tě,“ chrlí ze sebe Jaša, „jak se jmenuje ta tvoje kámoška, co bydlí blízko vás?“

„Věrka.“

„No, asi… dáš mi na ni číslo?“

„Jasně.“

Poděkoval a zavěsil. Nevysvětloval. Spěchal. Co může chtít po Věrce, kterou vídá jednou za rok u nás na mejdanu?

Za nedlouho uhodí 17 hodina. Věru vytrhne z třídění vyzvánění mobilu. Neznámé číslo. Přijme ho.

„Ahoj, tady Jaša. Prosím tě, hledám někoho, kdo by mi mohl pohlídat kameru. Potřebuji natočit Milana Kašubu. Na swingovém koncertě v Sono. Jen bys u ní stála, zapla ji a vypla. Znáš ho, ne? Je to Brněnská legenda. Už mu bylo osmdesát. Dělám o něm dokument. A budou tam ještě další stars. Marta Elefteriadu, Slováček, Ulrychová, … Ale je to bez honoráře, zadarmo, jen za vstupné. A začíná to v 19.30,“ zakončí svůj monolog.

Věra je vyplašená: „Cože, mám zaplatit vstupné?“

„Ale ne, volné vstupné je to jediné, co ti můžu nabídnout,“ uklidňuje ji nervózní Jaša.

Věra je zmatená. Trochu nedůvěřivá. Nemá Jaša nějaké postranní úmysly? Leč vábení prokrastinace od úklidu jí pomůže k rychlému rozhodnutí. Přidává se nadšení, že uvidí hvězdy, jimž naslouchala jako dítě z rádia! A zadarmo! Jen má necelé dvě hodiny, aby se nachystala a zkultivovala! Umýt hlavu. Vyfénovat. Co na sebe? Tohle je moc barevné. Tohle moc usedlé. Do Prčic, tohle malé! Co vlastně nosí kameramani? Adrenalin stoupá. Namalovat. Ale decentně. Kterou kabelku? Ještě parfém. Na jídlo není čas. Rychlý přesun do Sona.

Po odchodu zůstává její byt ve stavu „po výbuchu“.

Sobota 19 hodin. Věra přibíhá do Sono centra. Jaša už ji vyhlíží u pokladny a protahuje davem seniorů. Zamíří spolu do šatny umělců, kde se momentálně nachází Jašova technika a … Felix Slováček! Věrce buší srdce. Berou kameru se stativem. Šikovně ji nainstalují v hledišti, aby nevadila divákům. Věra je poučena, jak a kdy kameru zapnout a vypnout. Jaša bude točit detailní záběry přímo na pódiu. Natáčejí jen Kašubu. Ostatní interprety první půlky programu si Věra svobodně vychutnává sedíce na zvukařských bednách. To ji neuráží, ani netíží. Je nadšená. Ba přímo – okouzlená.

O přestávce přichází Jaša. V druhé půlce Kašuba již vystupovat nebude. Kameru a stativ proto složí a odnášejí zpět do šatny. Tentokrát Věra potkává Martu Elefteriadu. Vrhá se na ni a zasypává ji slovy nekonečné chvály:

„Vy jste byla naprosto úžasná! Zpíváte nádherně! A výborně vypadáte! Vy jste mě vrátila do mého mládí!“

Marta se na ni nevěřícně dívá: „Vždyť jste mladá…?!“

Ano, Věrka působí neuvěřitelně mladě. Dívčí baculatý obličej bez jediné vrásky. Dlouhé havraní vlasy. Drobný vzrůst. Dětsky upřímný pohled. K tomu půvabně nejisté pohyby. Rozpačitý úsměv. Nevypadá ani na třicet, ač jí je o dvacet víc. Když se Marta dozví Věrčin věk, řádně ji to zaskočí.

Věrka má po první části koncertu „odpracováno“. Stihne si koupit sklenku vína a druhou půlku vychutnává z boku hlediště pohupujíce se do rytmu swingu. Po skončení pro ni Jaša běží se slovy: „Rychle, Slováček je nahý!“

No, i bez do půl těla obnaženého Felixe je těch zážitků fůra. Odnášejí techniku ze šatny do auta a jdou do blízké hospody na pivo. Respektive, na pivo jde Věra, Jaša – řidič, jde na limonádu. Věra hýří nadšením a dobrou náladou. Vedou zapálenou diskusi o nějaké písni. Hádají se, kdo ji zpívá. Potyčka končí sázkou o pivo, která bude za nedlouho rozseknuta. Do půlnoci stihnou dát druhou rundu (Věrka pivo, Jaša limo). Pak se hospoda zavírá.

Neděle 1. března 0.05 h. Střízlivý Jaša navrhuje Věrce, že ji odveze autem domů.  Věra samozřejmě s radostí přijímá. Kdo by chtěl čekat na rozjezdy? Během jízdy zaplavuje Věru vlna vděčnosti. Volný vstup na koncert! Setkání s hvězdami! Písně jejího dětství! K tomu Jašova vtipná společnost! Prostě neplánovaně senzační večírek! V náhlém citovém pohnutí zve Jašu na kafe. Jaša přijímá. Jak se blíží k Věrčině domovu, Věra si začíná rozvzpomínat. Uvědomí si, v jakém stavu opustila svůj byteček. A k tomu jí dochází, že kávu doma má, ale to je asi tak všechno. Věrku zaplavuje úzkost a panika. Její rozzářený úsměv pozvolna tuhne.

Neděle 0.30 hodin. Vcházejí do Věrčina bytu souvisle pokrytého nahodilými či urovnanými hromádkami věcí. Postel je neustlaná. Ve dřezu neumyté nádobí. Věra se nepřestává omlouvat za nepořádek. Jaša ji uklidňuje, že to naprosto nevadí, že u něj doma to vypadá mnohem hůř. Snad má pravdu, ale Věra mu zaprvé nevěří a zadruhé jí to nijak nepomáhá. Vaří kafe. Úzkostně prohlíží kredenc a špajz. Nalézá slivovici. Jenže Jaša pít nemůže. Nalévá aspoň sobě. Na kuráž. Na marnost. Jako poslední šance vyškrábnout nějaké pohoštění se jeví prohlídka lednice. Zoufale hledí na prázdné poličky. Konečně padne její zrak úplně na dno. Ve spodním šuplíku se v rohu nachází zavařovačka s klobásami. Delikatesa schovávaná pro situaci „když někdo přijde“. Ta právě nastává. Je to jako najít hroudu zlata. Poklad v oranici.

Věra uctí Jašu valašskými klobáskami. Řádně hladoví jsou oba. Sama se ještě posilňuje slivovicí. Kopne do sebe další štamprli, protože ji zachvátila opilecká depka. Nepomůže jí ani skutečnost, že sázku, uzavřenou v hospodě, vyhrála. Je jí líto, že Jaša pít nemůže. Proto mu zbytek láhve věnuje. Ať si zavdá doma!

Jejich konverzace se nyní točí převážně kolem klobásek. Jaša je nadšen. Nešetří chválou. Všudypřítomný chaos věcí jej nikterak nepohoršuje. Jenže Věře je stále trapně a už se z toho nevyhrabe. Ta tam je její výřečnost a vtip. Zamrzla. Proto se křečovitě drží tématu klobásek. Naštěstí jde o téma nosné. Propírají ho ze všech stran. Klobásky na zavařování musí být kvalitní a dobré. Ideální je známý a osvědčený dodavatel. Tyto jsou z Liptálu. Jaša je konsternován, neboť i on si k řezníkovi z Liptálu pro klobásy kdysi jezdil. Musí mít tu správnou délku. Dlouhé se do sklenice nevejdou. Přeříznout se nesmí, vytekly by. Krátké zase nevyužijí dostatečně prostor ve sklenici. Chce to správný zavařovací postup. Klobásky se nesmí rozvařit. A tak pořád dokola.

Pro Jašu jsou Věrčiny klobásy pravým gurmánským zážitkem. Věra ničemu nevěří. Ani tomu, že sázku opravdu vyhrála. Takový báječný večer! A skončí u ní doma – v chlívku. Taková vzácná návštěva! Bojuje s vnitřním napětím a alkoholovým opojením. Neví si rady. Ať už jde domů! Chce si ještě nalít.  Jenže láhev už věnovala Jašovi… Zbaví se studu a požádá ho: „Můžu si z té slivovice dát ještě jednoho panáka?“ Jaša jí dolívá. Dvakrát.

Neděle 2.00 ráno. Jaša odchází. Věra trvá na tom, aby si odnesl aspoň láhev se zbytkem slivovice. Je KO. Napadá ji, že pro ni sousedské Vánoční večírky skončily. Už nikdy se nedokáže podívat Jašovi do očí a necítit se trapně. Navždy je její pověst poskvrněna stigmatem bordelářky.

0 čtyři dny později, odpoledne. Jaša posílá Věrce SMS-ku. Rád by jí předal její výhru v sázce. Pivo. Věrka má v plánu jít večer s kamarádkami na vernisáž fotografií. Jak příhodná událost k setkání s Jašou. Domluví se.

Večer. Potkávají se na výstavě. Pivo Malešov vypijí společně s kamarádkami. Po skončení jde Jaša Věrku vyprovodit. Ona se mu svěřuje se svým přetrvávajícím pocitem trapnosti: „Vždyť domov, to je vizitka. Intimní zóna. Když někoho k sobě zveš, odhaluješ mu svůj vnitřní prostor. A já v něm měla takový bordel!“

Jaša jí opětovně utěšuje: „Kdybys věděla, jak to vypadá u mě… To ty jsi měla uklizeno!“

Věra má překvapivou námitku: „Jenže u tebe je to něco jinýho. U chlapa je nepořádek v podstatě sexy.“

Jaša má o čem přemýšlet. Přijde domů, rozhlíží se po svém pokoji. Věci navršené ve sloupcích. Věci přeházené přes sebe. Věci čekající na uspořádání, na zařazení, na úklid. Zkoumavě monitoruje prostředí a uspokojeně si pro sebe mumlá: „Tak to já jsem hodně sexy.“

Jaro 2020