Jaša je majitelem černé kožené tašky. Koncem sedmdesátých let v ní, jako student gymnázia, nosil učebnice. Taška je sešitá z menších kousků pravé kůže. Má tvar fotobrašny. Proto se z ní po skončení studií stala taška na nošení fotografických aparátů a dalšího příslušenství. Kůže je to kvalitní. Vydržela dodnes, i když už nevypadá úplně nově. Naopak. Taška působí ošuntěle. A podezřele. Čímž přitahuje pozornost.
Jaša má mladičkou kamarádku Leontýnu. Bydlí v Podkrkonoší. Lea se už od dětství pravidelně účastní Jašových fotografických kurzů na Folkových prázdninách. Jejich vztah učitel – žák pozvolna přerostl do přátelství spiklenců se stejným zájmem. Teď je Leontýně šestnáct.
Leontýna zatoužila po samostatném dobrodružství lovce obrázků a požádala Jašu o zapůjčení starých fotografických přístrojů. Přijela si pro ně vlakem do Brna. Jaša jí je nabalil do černé kožené tašky. Obsahovala jednu klasickou flexaretu, jednu zrcadlovkou Canon na kinofilm a tři různě velké objektivy. Lea nemohla tušit, co ji čeká.
Na brněnské nádraží přiběhla ráno, s batohem na zádech a taškou přes rameno. Setkání s přáteli z Folkovek se o předcházející noci mírně protáhlo. Lea byla nedospalá a rozcuchaná. Vlak měl dvě hodiny zpoždění, což k spořádanému zevnějšku jinak atraktivní dlouhonohé blondýnky nijak nepřispělo. Paní průvodčí na ni koukala podezřívavě.
V Pardubicích už měla kvůli předešlému zpoždění málo času na přestup. A ještě si musela koupit lístek. U okýnka ji zaměstnanec drah zastavil a mumlal něco o kontrole. Ale než přišla zodpovědná osoba, jež by měla právo ji prošacovat, odsekla:
- Nemám čas, spěchám na vlak, – a utíkala naskočit do téměř rozjetého vagónu.
V tom chvatu a vnitřním zmatku si zapomněla koupit místenku. A tak, řádně znavena, skončila sedíc na zemi u záchodů. Když ji objevil průvodčí, zavolal si k sobě (dle Leiných slov) někoho „většího“. Kompetencemi i tělem. Tyčili se nad křehkou dívkou odhodlaně, jak odvážní kovbojové před spoutanou tlupou krvelačných indiánů.
- Potřebujeme vědět, co je v té tašce! Jinak vás budeme muset vykázat ze soupravy! – zahřměl „ten větší“.
- Foťáky, – zírala na ně udiveně Lea. Jako vyoraná myš. Ale to jim samozřejmě nestačilo.
Postupně jim ukázala, kromě tašky, i celý obsah batohu a legitimovala se platným občanským průkazem. Když viděla rozpaky a zklamání hrdinných obránců pořádku po neúspěšném protiteroristickém zátahu, zalitovala. Mohla si nabalit aspoň šňupací tabák, když už nemá bombu, herák, ani prachy z vyloupené banky.
Následující den konečně vyrazila na svůj vysněný výlet fotografky. V Řeporyjích je rozpadlý starý mlýn. Místo jako stvořené pro černobílé klasické snímky vonící nostalgií. Objevila tam i pozůstatky tajných pitek – láhve od rozličného alkoholu. Tiché důkazy nepovolených setkání. Undergroundová romantika. Umělecké kompozice byly zachyceny mnohým cvaknutím spouště. Genius loci byl zaostřován střídavě oběma fotoaparáty. Všechny tři objektivy byly využity při hledání správné hloubky i šířky záběru. Clona a čas závěrky byly experimentálně nastavovány dle jasu foceného objektu. Kinofilmy byly vyjímány ze světlotěsných obalů a zakládány do těl aparátů. Po exponování přetáčeny zpět do svých temných schránek, vyjímány a pečlivě uschovávány v kožené brašně. Leontýna vášnivě propadala kouzlu dvoudimenzionálního světa světla a tmy.
Z tvořivé fascinace byla vytržena příjezdem osobního auta s nápisem Policie. Strážce zákona zajímalo, co tam Lea dělá. Jestli jsou ty flašky její a co má v té černé tašce…
Tašku se jí také pokusili ukrást. Fotila v Hradci Králové u řeky. Vzala si jen zrcadlovku s jedním objektivem. Zachycovala prchavé momenty tekoucí vody, hru stínů v korunách stromů a tichá tajemství břehů. V tašce na lavičce zůstala jen kniha a obal od objektivu. Když neznámý chlap tašku popadl, napadlo ji, že v ní vlastně není nic cenného. Avšak o tu tašku přijít nechtěla. Jašův poklad z gymnázia. Rozběhla se za chlapem. Chvíli běželi. Pak to asi chlapovi přišlo zbytečné a do tašky se podíval. A hned ji zahodil…
Neměla klid, ani když odjížděla z domu, vrátit vše půjčené, do Brna. Šacoval ji vlastní táta. I jemu přišla ta taška podezřelá. Ptal se jí, kam jede.
- Vezu Jašovi věci.
Pohlédl na tašku a zavelel: – Tak mi ukaž, co mu tam vezeš.
Leontýna odevzdaně otevřela zip černé kožené brašny. Byla v ní flexareta, zrcadlovka a tři objektivy. Najednou to Leontýně přišlo líto. Ne, že podezřívají ji. Ne, že podezřívají tu Jašovu koženou tašku. Bylo jí líto, že způsobuje svým bližním zklamání. Že nenaplňuje jejich očekávání. A tak přísahala pánu Bohu, že příště už si ten šňupací tabák koupit nezapomene.
Červenec 2020